Ráno jsem zjistil, že mám 26 nových mailů od čtyř různých zaměstnavatelů. Všechny začínají dobrý den a všechny chtějí něco do pátku. V datovce byla faktura z fakulty. Dvacet dva tisíc korun. Zaplatil jsem ji a pak jsem poslal prohlášení o ukončení studia. Chybí mi devatenáct kreditů a diplomka. Studuju dlouho. Jsem starý.
Dal jsem si kávu. Pak jsem si dal ještě jednu, protože první nestačila, nebo proto, že to dělám každý den a přestal jsem rozlišovat.
V autě hrála stejná věc jako včera. Nebo předevčírem. Mám uložený jeden playlist z roku 2018 a nikdy jsem ho nezměnil, protože měnit playlist by znamenalo, že na to mám čas a náladu zároveň.
Na sídlišti stál stejný chlap u stejného rohu. Nevím, jak se jmenuje. Oba víme, že tu jsme, a to nám stačí.
Na schůzce se mluvilo o indikátorech. Pak o jiných indikátorech. Pak o tom, kdo vyplní tabulku indikátorů. Zapsal jsem si to a pak jsem zapomněl, co jsem si zapsal.
Dcera mi napsala, že už není dcera. Říká si teď jinak. Přikývl jsem. Nevím, co jiného dělat, když člověk přikývne a pořád mu to zůstane někde za hrudní kostí jako cizí předmět. Druhá dcera je jako já. To mi dělá větší starosti než první dcera. Synovi je šest let a dostal zákaz koukat na youtube. Kouká na mě způsobem, který říká, že tohle mi nezapomene.
Loni mě vzali na jiný obor na jiné fakultě. Nepřišel jsem ale na zápis, protože mám čtyři práce. Do dubna si mohu podat přihlášku znovu. Možná to udělám. Možná zase nepřijdu.
Večer jsem chtěl přečíst něco z Lévi-Strausse, který leží na stole od října loňského roku. Místo toho jsem koukal na telefon tak dlouho, až mi začaly být lhostejné i věci, které mi byly lhostejné.
Zítra mám tři schůzky a musím odevzdat finální verzi strategie se všemi přílohami. Jedna práce možná skončí, protože se změnila vláda a všechno se teď mění.
Dal jsem si kávu.
Venku prší nebo neprší, nekoukal jsem.
Napsat komentář